Terapie obecně je cesta k sebepřijetí prostřednictvím sebepoznání a hlubšího porozumění sobě samému. Umožňuje vnímat život realističtěji, v jeho opravdovosti (méně zkreslený potlačenými emocemi a zvnitřněnými vzorci) a vede k odstranění nepatřičných, život narušujících přesvědčení o sobě i o světě. Jako léčebná metoda umožňuje člověku, aby se dostal do kontaktu s podstatou svých problémů a dokázal jim čelit svými vlastními silami.
Přístup, který při své práci uplatňuji, respektuje člověka jako svobodnou bytost, která přes různé potíže, omezení či jiné těžké životní události v sobě skrývá potenciál k sebeuzdravení a růstu.
A právě v důvěrném terapeutickém vztahu (kde je možno bez obav prožívat i negativní, temné stránky sebe sama a ke slovu se tak postupně dostane autentické prožívání ve své plnosti) je tento potenciál objevován a podporován. Klient nachází své dosud skryté síly a možnosti, jak vzít život do svých rukou a plněji, skutečně jej žít.
V praxi si můžeme terapeutický proces představit jako doprovázení poutníka po neznámé krajině, po vnitřní krajině jeho prožitků, pocitů, obav, zvnitřněných nároků, zranění, obranných valů a zdí, kterým ne vždy rozumí a jež mohou budit odpor nebo nahánět strach.
Ono doprovázení, spolu-putování vnitřní krajinou klienta, se vyznačuje důvěrou v klienta, v jeho aktuální schopnosti, pocity a potřeby. Rychlost a směr procesu jsou určovány klientem samým – proto též původní název „nedirektivní terapie“. Cokoli se na společné cestě objeví, je patřičné, vše, co klient do terapie vnese, má smysl. Pokud se klient zastaví, zastavím se s ním a společně se rozhlížíme, společně pociťujeme, prožíváme, co se děje. Otevírání nových vhledů se děje svobodným, autentickým krokem klienta, nikoli terapeutovým postrkováním, či dokonce tlačením k domnělému „dobru“ klienta. Celý proces je provázen respektem a důvěrou k tomu, že klient bytostně ví, cítí, kam se jeho život může a má ubírat, které možnosti rozvine a které naopak opustí. K tomu, aby se klient s tímto bytostným sebeuvědoměním dostával do kontaktu, musíme často společně otevřít leckteré zarezlé dveře, někdy i vyklidit nevětranou, zatuchlou místnost plnou pavučin a plísní nebo odstranit staré hradby a valy, které ho dříve bránily před zraněním, ale nyní už jen brání ve svobodném pohybu, růstu a plnému prožívání skutečnosti. Důležité je však to, že všechny „průzkumné, úklidové a rekonstrukční práce“ provádí klient sám ve chvíli, kdy se na to cítí.
Klient sám je tedy v tomto terapeutickém přístupu kompetentní – ten, kdo věci určuje a ten, kdo o vývoji celého procesu rozhoduje. Terapeut pak není v roli autority ani odborníka na klientův život a specifika jeho prožívání. To dává v terapeutickém prostoru (tak jako v životě samém) klientovi nebývalou volnost a zároveň odpovědnost za to, co se bude či nebude dít.
Můžeme tedy upřímně říci, že tento přístup nelze doporučit těm, kdo chtějí být léčeni, diagnostikováni, kdo chtějí být zahrnuti radami (čím že jsou a co mají a nemají dělat), a naopak ho vřele lze doporučit každému, kdo se chce vydat na leckdy dobrodružnou a nesnadnou cestu k sebeuzdravení a přirozenému růstu a rozvoji.
Přístup, který při své práci uplatňuji, respektuje člověka jako svobodnou bytost, která přes různé potíže, omezení či jiné těžké životní události v sobě skrývá potenciál k sebeuzdravení a růstu.
A právě v důvěrném terapeutickém vztahu (kde je možno bez obav prožívat i negativní, temné stránky sebe sama a ke slovu se tak postupně dostane autentické prožívání ve své plnosti) je tento potenciál objevován a podporován. Klient nachází své dosud skryté síly a možnosti, jak vzít život do svých rukou a plněji, skutečně jej žít.
V praxi si můžeme terapeutický proces představit jako doprovázení poutníka po neznámé krajině, po vnitřní krajině jeho prožitků, pocitů, obav, zvnitřněných nároků, zranění, obranných valů a zdí, kterým ne vždy rozumí a jež mohou budit odpor nebo nahánět strach.
Ono doprovázení, spolu-putování vnitřní krajinou klienta, se vyznačuje důvěrou v klienta, v jeho aktuální schopnosti, pocity a potřeby. Rychlost a směr procesu jsou určovány klientem samým – proto též původní název „nedirektivní terapie“. Cokoli se na společné cestě objeví, je patřičné, vše, co klient do terapie vnese, má smysl. Pokud se klient zastaví, zastavím se s ním a společně se rozhlížíme, společně pociťujeme, prožíváme, co se děje. Otevírání nových vhledů se děje svobodným, autentickým krokem klienta, nikoli terapeutovým postrkováním, či dokonce tlačením k domnělému „dobru“ klienta. Celý proces je provázen respektem a důvěrou k tomu, že klient bytostně ví, cítí, kam se jeho život může a má ubírat, které možnosti rozvine a které naopak opustí. K tomu, aby se klient s tímto bytostným sebeuvědoměním dostával do kontaktu, musíme často společně otevřít leckteré zarezlé dveře, někdy i vyklidit nevětranou, zatuchlou místnost plnou pavučin a plísní nebo odstranit staré hradby a valy, které ho dříve bránily před zraněním, ale nyní už jen brání ve svobodném pohybu, růstu a plnému prožívání skutečnosti. Důležité je však to, že všechny „průzkumné, úklidové a rekonstrukční práce“ provádí klient sám ve chvíli, kdy se na to cítí.
Klient sám je tedy v tomto terapeutickém přístupu kompetentní – ten, kdo věci určuje a ten, kdo o vývoji celého procesu rozhoduje. Terapeut pak není v roli autority ani odborníka na klientův život a specifika jeho prožívání. To dává v terapeutickém prostoru (tak jako v životě samém) klientovi nebývalou volnost a zároveň odpovědnost za to, co se bude či nebude dít.
Můžeme tedy upřímně říci, že tento přístup nelze doporučit těm, kdo chtějí být léčeni, diagnostikováni, kdo chtějí být zahrnuti radami (čím že jsou a co mají a nemají dělat), a naopak ho vřele lze doporučit každému, kdo se chce vydat na leckdy dobrodružnou a nesnadnou cestu k sebeuzdravení a přirozenému růstu a rozvoji.